Červenec, posledních 349 korun a pes, co chce jen kousek langoše
Reportáž z pláže, kde třídní pokladník otevírá bankovní aplikaci místo knížky, honí 349 korun z června a mezi vlnami píše seznam pomůcek na září.
Tomasz Żyłka · 3 min čtení
· aktualizováno
Někde na chorvatském pobřeží, slunečník číslo 22, majitel kempu právě pošesté hlásí přes tlampač, že bazén se v poledne čistí, sedí žena na lehátku a otevírá aplikaci. Ne tu na počasí. Ne tu s vlnami. Bankovní. Tohle je příběh mého úterý v červenci, které podle kalendáře bylo dovolená.
Jsme ve třetím týdnu prázdnin. Třídní skupina spí od posledního školního dne, ale spí tím lehkým spánkem, kdy se probudí na první zvuk.
Poslední platba, a úroky, které platím já, ne oni
V červnu zaplatili všichni sbírku na výlet na konec roku. Všichni kromě Svobodových, kteří dluží 349 korun od 29. května, číslo, které znám nazpaměť, protože jsem ho kontrolovala už asi desetkrát, naposledy před čtyřiceti minutami, s opalovacím krémem ještě lepkavým na rukou.
Poslala jsem milé připomenutí 2. června.
- Žádný spěch, klidně až budeš mít chvilku!
Nemyslela jsem to jako "až budeš mít chvilku". Myslela jsem tím "prosím, uzavřeme to, ať na to přestanu myslet dvě stě kilometrů od domova". Ale to se nedá napsat milé rodině, která na to zřejmě jen zapomněla, tak jsem napsala tu hodnou verzi a nechala číslo viset ve vzduchu jako oblázek v botě, se kterým už žiju v klidu.
Dali k tomu srdíčko. Žádný převod. Srdíčko bolí víc než ticho.
Září volá, a signál na pláži vždycky vypadne
Mezitím, protože můj mozek zjevně neumí vypnout, jsem začala seznam pomůcek. V telefonu. Mezi mazáním krémem a voláním na syna, ať neplave tak daleko, píšu poznámku s názvem pomucky_zari_NAVRH2, třicet šest položek, bez termínu, protože termín znamená přiznat, že prázdniny mají konec, a stálou obavu z pojištění, které vždycky dorazí ve stejném týdnu jako příspěvek sdružení rodičů, jako by se domluvily.
A tady je věc, kterou ti nikdo neřekne, když zvedneš ruku na pokladníka třídy. Nekončí to. Ostatní rodiče zavřou školní rok ve školním roce. Já mám dovětek, a dovětek je delší než celá kniha.
No nic.
Krátká, předem ohlášená odbočka o špačcích
Víš, že špačci se v houfu pohybují všichni najednou, bez vedoucího, přesto dokážou během vteřiny změnit směr a udržet formaci, aby zmátli dravce? Nikdo je neřídí. Jen to tak funguje, generace za generací, bez skupiny na WhatsAppu.
Četla jsem to, zatímco jsem čekala na převod od Svobodových. Přišlo mi to jako vzkaz. Špačci se zorganizují líp než pětadvacet dospělých s chytrým telefonem v ruce.
Dobře, zpátky k lehátku.
Část, kde zmíním appku, a hned přestanu
V jednu chvíli jsme na tohle postavili ClassKasu, jeden odkaz, kde rodina vidí, kolik dluží, a zaplatí (jak to funguje), aniž bych jí posílala připomínku z pláže, a Premium se platí za třídu, ne za rodiče: rozpočítané na pětadvacet rodin vychází necelých 6 korun na rodinu měsíčně. Těch 349 korun by mi to nepřineslo rychleji, upřímně. Některé věci nejsou o appce. Jsou o červnu.
No nic. Kde jsem to byla.
Toulavý pes z kempu si sedl metr od mého ručníku, zhodnotil můj langoš pohledem někoho, kdo v životě neslyšel slovo ne, a jeden kousek mi sebral přesně ve chvíli, kdy jsem manželovi vysvětlovala problém s pojištěním. Nikdo na pláži se ani nehnul. Pes se ani neohlédl.
Svobodovi pořád nezaplatili. Seznam pomůcek má už třicet šest položek. Ale langoš je pryč, moře stoupá tak jako tak, a na příštích patnáct minut jde telefon lícem dolů pod ručník.